Proč je zvýšení rychlostního limitu nesmysl

Včera jsem se na ČT1 díval na diskusní pořad Máte slovo-Rychlost na silnicích. Diskuse se točila hlavně kolem navrhované možnosti zvyšovat podle potřeby maximální povolenou rychlost až o 30 km/h. Jsem rád, že celkové vyznění diskuse vyznělo více proti tomuto úmyslu. Osobně se domnívám, že zvýšení povolené rychlosti by nepřineslo téměř žádný opravdu významný praktický užitek. Bylo by naopak dalším velmi významným zvýšením rizika.

Proč si to myslím? Vzal jsem si prostě do ruky kalkulačku a počítal.

Zajímavá otázka zazněla hned v úvodu televizní diskuse z úst majitelky autoškoly. Co zvýšení rychlosti jízdy vlastně komu přinese, když úspora času nebude nijak velká?

Porovnal jsem si úspory času pro různé rychlosti jízdy. Vždy se jedná o jízdu na úseku o délce 100 km za předpokladu, že byste po celý tento úsek jeli stále resp. průměrně uvedenou rychlostí.

100 vs. 130 km/h ... 14 minut
130 vs. 160 km/h ... 9 minut
160 vs. 190 km/h ... 6 minut

Je vidět, že čím vyšší rychlost jízdy, tím má její další zvýšení menší efekt na celkovém jízdním času. A ve všech případech je úspora času menší než čtvrt hodiny.

Uvedený výpočet může být zavádějící, ale faktem zůstává, že na jedné misce vah je vždy zisk jen několika minut času, a na druhé leží vždy zvýšené riziko nehody znamenající minimálně škody v řádu desítek až statisíců korun. To nemluvím o vyšším riziku těžkých zranění nebo smrti. Vše souvisí přímo s kinetickou energií jedoucího vozu.

Kinetická energie auta se s rostoucí rychlostí jízdy nezvyšuje lineárně, ale kvadraticky. Pojedete-li rychlostí 1 a zvýšíte-li jí na 2, naroste kinetická energie na 4 násobek. V téměř shodném poměru roste i brzdná dráha (svou roli zde totiž hraje odpor vzduchu a další vlivy). Delší brzdná dráha znamená jen vyšší potenciální riziko. Větší kinetická energie znamená i zhoršenou ovladatelnost vozu - především větší setrvačnost a tedy sníženou schopnost změnit směr pohybu. Tím riziko dále narůstá.

Řeknete si: no dobře, ale zvýšení rychlosti o 30km/h při stotřicítce není relativně tolik, jako při stovce. Ať si kinetická energie narůstá kvadraticky nebo ne, riziko už prostě nebude narůstat tak dramaticky.

Jak je to doopravdy:

100 vs. 130 km/h ... 1.7 x
130 vs. 160 km/h ... 1.5 x
160 vs. 190 km/h ... 1.4 x

Je vidět, že při přechodu ze 130 na 160 km/h vzroste kinetická energie o 50%. Podobně naroste i potřebná brzdná dráha. A 50% je pořád dost, nemyslíte? Má to opravdu smysl pro těch několik málo ušetřených minut?

Ve zmíněné televizní diskusi mne upoutal i názor druhé z přítomných dam. Od řidičů pomalejších vozů je prý bezohledné, když začnou na dálnici předjíždět ještě pomalejší auta, například kamióny. Bezohledné je to vůči těm, kteří jedou rychle v levém pruhu a snižuje se tím plynulost provozu.

Na to, jestli je to opravdu bezohledné, se lze z různých úhlů pohledu dívat různě. Nakonec, tento problém se pokouší řešit i sám Silniční zákon (§ 18). Ale ať už je to jak chce, myslím, že je to hlavně nebezpečné. A bude to ještě nebezpečnější, když rychlí pojedou ještě rychleji, protože rychlost těch pomalých se zvýšením limitu povolené rychlosti nezmění.

Pravidla pro Twitter - CPU se mi směje.

Měl to být původně komentář ke článku Ke kauze @adent, @pixycz a @marekl, ale myšlenka mi trochu narostla pod rukama, tak jsem tam nechtěl obtěžovat a raději ji zveřejnil u sebe. Mimo to, vlastně tak trochu reaguji i na Pravidla pro twitterování. Takže ...

Přijde mi, že když u webové služby vznikne důvod, potřeba tvorby "kodexu" pro její používání (viz Sedm věcí, které nedělat na Twitteru - má to hlavu i patu), je zřejmě něco špatně se službou samotnou. I když asi, jak se to to vezme. Třeba je problém i v nerealistickém očekávání některých jejích uživatelů, což je mimochodem i můj případ.

Totiž, když Twitter začínal, všude jsem četl, že má sloužit k „mikroblogování“. Takže bych čekal, že když už si někdo dá práci s příspěvkem, tak to bude stát za to. Jenže realita všedního dne je jiná. Přidat twitt není ani ze setiny tak těžké, jako napsat článek. Nakonec, je to jen twitt. Stejně lehké je na twitt odpovědět. K tomu přistupuje zásadní nedostatek služby: pokud na twitt odpověď nepošlu direktívně (tuším, že tam nějaká taková funkce je), tak vlastně vytvářím další veřejný příspěvek, který sice měl být „komentářem“, ale vzhledem k tomu, jak je rozhraní Twitteru udělané, komentářem není. Zařadí se totiž followerům do hlavního proudu twittů. Při masívní výměně názorů je to pak už jako bych na „korsu“, kam jsem se šel projít, abych sledoval cvrkot a potkal se zde s desítkami lidí, kteří mne z nějakého důvodu zajímají, musel jako nutné zlo poslouchat i hlasitě se mezi sebou bavící dvojici nebo dvojice, skupiny ...

Není problém v tom, že bych jim jejich rozhovor nepřál. Není problém v tom, že bych si myslel: když se chtějí bavit, tak ať jdou jinam. Ale v tu chvíli mne jejich hovor nezajímá. A nic to nemění na tom, že oni samotní mne jinak zajímají úplně stejně, jako každí jiní, které „na korsu“ potkávám a po očku sleduji, s čím zajímavým dnes přijdou.

Problém vidím v tom, že něco takového vůbec musím řešit.

Takový rozhovor se na Twitteru přeci dá strojově rozpoznat podle toho, že se vždy jedná o odpověď na nějaký předchozí twitt. Sérií odpovědí pak vzniká „vlákno“ – tedy pokud diskutující důsledně klikají na tlačítko „reply“, což je ale docela pohodlné, tak proč by to nedělali. Co kdyby šlo takové vlákno vytrhnout ze svislého proudu a připojit ho vždy „z boku“ k „prvnímu“ twittu, kterým rozhovor začal a k němu sbalit do odkazu? Potom bych už nemusel nikoho "vypínat" ale mohl bych něco, co mne v danou chvíli nezajímá, jednodušeji očima přeskočit.

Pak už by to chtělo jen nějaké vhodné grafické zpracování takového rozhovoru – aby to bylo třeba kompaktnější a mohl bych si to zas zpětně rychle přečíst, až mne to někdy bude zajímat. Nebo snad nějakou UI na "vyzobání" hlavních myšlenek resp. vytvoření souhrnu linků? Protože co si budeme povídat, cizí názory jsou zajímavé, ale link je link – to je to, co se počítá ... :o)

Šlo by to?

Babička říkala, že šlo ... že od toho všeho tyhle kompjútry přeci jsou.